___________________________________________________________________________
Harry seděl na židli u dveří
mrňavého chráněného bytu na Sognu. Jeho sestra seděla u okna
a hleděla na sněhové vločky v kuželu světla pod lampou veřejného
osvětlení. Několikrát popotáhla. Protože byla obrácená zády, nedokázal Harry
odhadnout, jestli popotahuje kvůli nachlazení nebo kvůli loučení. Bydlí tu teď
už druhým rokem a celkem se jí tu daří. Přímo po tom znásilnění
a potratu si Harry sbalil trochu oblečení a toaletní potřeby
a nastěhoval se k ní, avšak po pouhých několika dnech mu řekla, že to
stačilo. Že už je velká holka.
„Vrátím se brzy, Ses.“
„Kdy?“
Seděla tak blízko
u okenní tabulky, že se sklo zamžilo, kdykoli promluvila.
Harry se posadil za ni
a položil jí ruku na záda. Podle slabého chvění poznal, že se brzy
rozpláče.
„Až chytnu ty mizery.
Pak se okamžitě vrátím domů.“
„Je to ten…“
„Ne, ten to není. Toho
lapnu potom. Mluvila jsi dneska s tátou?“
Zavrtěla hlavou. Harry
vzdychl.
„Jestli ti nezavolá,
chci, abys zavolala ty jemu. Uděláš to pro mě, Ses?“
„Táta nikdy nic
neříká,“ zašeptala.
„Táta je smutný,
protože máma umřela, Ses.“
„Vždyť je to už dávno.“
„Právě proto je načase,
abychom ho zase rozmluvili, Ses, a s tím mi musíš pomoct. Chceš?
Chceš, Ses?“
Beze slova se otočila,
položila mu ruce kolem krku a zabořila mu hlavu do krční jamky.
Hladil ji po vlasech
a cítil, jak mu vlhne límec trička.
Kufr byl sbalený. Harry zatelefonoval
Aunemu a sdělil mu, že letí služebně do Bangkoku. Aune tak úplně nevěděl,
co by na to měl říct, a Harry netušil, proč mu to vlastně volal. Možná
proto, že je fajn dát vědět někomu, o němž si člověk myslí, že by ho mohl
shánět? Volat obsluze u Schrøderů by asi zrovna nebyl dobrý nápad.
„Vezmi si s sebou
vitamin B v injekcích,“ poradil mu Aune.
„Proč?“
„Pokud bys měl chuť
zůstat střízlivý, usnadníš si to tím. Nové prostředí, Harry, to je dobrá
příležitost, víš?“
„Promyslím to.“
„Promýšlení nestačí,
Harry.“
„Já vím. Proto
s sebou žádné injekce nepotřebuju.“
Aune zabručel. To byl
jeho způsob smíchu.
„Harry, tys měl být
komik.“
„Jsem na dobré cestě.“
Když Harry nakládal kufr do
zavazadlového prostoru taxíku, stál u domovní zdi ubytovny o kus výš
v ulici jeden z jejích obyvatel, třásl se zimou v obepnuté
džínové bundě a přitom pobafával ze špačku cigarety.
„Někam jedete?“ zeptal
se Harryho.
„Jistě.“
„Na jih nebo kam?“
„Do Bangkoku.“
„Sám?“
„Jo.“
„Say no more…“
Ukázal Harrymu zdvižený
palec a mrkl.
Harry si od ženy za odbavovací přepážkou
vzal letenku a otočil se.
„Harry Hole?“ Muž za
ním měl brýle s ocelovými obroučkami a hleděl na Harryho se smutným
úsměvem.
„A vy jste kdo?“
„Dagfinn Torhus
z ministerstva zahraničí. Chceme vám jen popřát hodně štěstí.
A zároveň se ujistit, že jste pochopil delikátní povahu toho… poslání.
Celé se to přece jenom seběhlo dost narychlo.“
„Děkuju za
starostlivost. Pochopil jsem, že mým úkolem je najít vraha, a přitom
příliš nedělat vlny. Møller mi dal instrukce.“
„Dobře. Diskrétnost je
důležitá. Nikomu nevěřte. Ani lidem, kteří se budou vydávat za pracovníky
ministerstva zahraničí. Může se ukázat, že jsou například…, no třeba z Dagbladet.“
Torhus otevřel ústa,
jako by se chtěl zasmát, Harry však pochopil, že to míní vážně.
„Novináři z Dagbladet
snad nenosí v klopě identifikační visačku ministerstva zahraničí, pane
Torhusi. Ani na sobě v lednu nemívají pršipláště. Mimochodem,
z papírů jsem vyčetl, že jste na ministerstvu mojí kontaktní osobou.“
Torhus přikývl, spíš
pro sebe. Pak vysunul bradu vpřed a o půltón poklesl hlasem.
„Vaše linka za chvíli
odlétá, nebudu vás dlouho zdržovat. Jen si poslechněte to málo, co mám na
srdci.“
Vytáhl ruce
z kapes kabátu a sepjal je před sebou.
„Kolik vám je, pane
Hole? Dvaatřicet? Čtyřiatřicet? Máte před sebou ještě stále možnost kariérního
postupu. Trochu jsem se na vás totiž poptal. Jste talentovaný
a v systému jsou nad vámi lidé, kteří vás očividně mají rádi.
A chrání vás. Tak to může dál pokračovat, pokud všechno půjde, jak má.
Stačí ale nepříliš velké šlápnutí vedle a poletíte – a pak byste
s sebou strhl i toho svého ochránce. A najednou byste zjistil,
že ti takzvaní přátelé jsou daleko za horami. Takže jestli tohle nechcete,
snažte se v každém případě udržet se na nohou, pane Hole. Kvůli všem. To
je dobře míněná rada od starého bruslaře.“
Jeho ústa se usmála,
avšak oči hleděly na Harryho pátravě.
„Víte co, pane Hole?
Tady na Fornebu mě vždycky přepadne takový deprimující pocit zániku. Zániku
a odchodu.“
„Vážně?“ odtušil Harry
a zauvažoval, jestli si stihne dát v baru pivo, než bude ukončen
nástup do letadla. „Fajn. Občas to může být k užitku. Změna, myslím.“
„Doufejme,“
přikývl Torhus. „Doufejme.“
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára